Smrt, nebo život: Josef Hlavatý utíkal z ČSSR rogalem s tříletým synem. „Ozvaly se sirény a dole byl povyk“
Když se Josef Hlavatý rozhodl utéct z totalitního Československa, jeho manželka a mladší syn už na něj čekali za hranicemi. Pro cestování s teprve 3letým synem Davidem mu nezbylo moc možností. Vyřešil to odvážným přeletem v podomácky vyrobeném stroji.
Než se rodina Hlavatých rozhodla emigrovat z totalitního režimu, v němž už nikdo z jejích členů nehodlal dál žít, musela řešit mnoho překážek. Manželům se nabízela například otázka, co budou dělat se svými osobními věcmi. Nakonec auto, kterým byla cesta na Západ bez šance, prodali a drobný majetek rozdali mezi své přátele. Hned jak vyřešili některé formality, vstoupila jim do cesty daleko větší překážka.
Čtyřletý Joseph Schleifstein přežil koncentrák díky otcovu nápadu. Když ho dozorci objevili, stal se zázrak
Z příběhu Josepha Schleifsteina, který jako čtyřletý přežil holocaust v koncentráku Buchenwald díky nesmírné odvaze svého otce a několika neuvěřitelným náhodám, dodnes mrazí. Do koncentračního tábora se dostal ukrytý v pytli, když mu byly teprve tři roky.
Výjezdní doložku dostala jen půlka rodiny
První celkem očekávaný problém pro emigraci celé rodiny Hlavatých nastal v okamžiku, kdy požádali o výjezdní doložky, aby se mohli účastnit údajné dovolené v Jugoslávii. Právě v tom manželé spatřovali nejsnazší cestu ke svobodě. Jenže přesně toho se komunisté obávali, takže si je pojistili tím, že povolení k odjezdu na dovolenou do Jugoslávie dostala pouze Josefova manželka Petra se skoro ročním synem Jakubem.
Jednalo se o způsob, jakým si tehdejší režim držel rukojmí z řad příbuzných, aby lidé z totalitního státu nemohli utéct. Josefovi, na kterého měla v tu dobu StB už spadeno, byl navíc odebrán i pas. V případě vynalézavého Josefa a jeho nejbližších se ale komunisté přepočítali. Josef se nevzdával a začal vymýšlet, jak by mohl s tříletým synem bezpečně uprchnout ze země.
Československo by bez totality dosáhlo rozkvětu. Komunisté zhatili plány na vlastní poloostrov a moře
Zní to možná neuvěřitelně, ale je to pravda pravdoucí. Poměrně nesmělé, avšak realizovatelné plány profesora Karla Žlábka měly Čechům umožnit koupání v moři na vlastním poloostrově. To by ale nesměli zasáhnout komunisté.
V sázce bylo všechno
Josef musel začít usilovně přemýšlet, jak co nejbezpečněji dostat sebe a malého syna Davida přes hranice, aby získali vytouženou svobodu a už nemuseli žít ve státě, k jehož fungování a hodnotám odmítal přihlížet.
„Řekl jsem si – smrt, nebo život. Nechtěl jsem v tomto systému žít,“ popsal později Josef svou motivaci k útěku. A právě tato myšlenka ho motivovala natolik, že se rozhodl najít plán pro emigraci do Rakouska stůj, co stůj. K rozhodnutí o útěku ze státu ho dovedla komunistická šikana. Po dvou letech zrušil svou fingovanou kandidaturu do strany, což měl předem promyšlené.
Nabídku kandidovat neodmítl jen z důvodu, aby se vyhnul povinnosti návratu do armády, čímž mu komunisté předtím vyhrožovali. Jenže podmínky v jeho tehdejším zaměstnání se v důsledku toho začaly čím dál víc zhoršovat. Rozhodl se proto dobrovolně odejít z práce v lisovně strategického podniku Elektro-Praga, kde si po dohodě směl odpracovat zbytek vojenské povinnosti. Následně si našel práci v JZD, kde měl po zaučení a potřebných zkouškách pilotovat práškovací rogalo.
Pro létání se skutečně nadchnul, takže s tatínkem automechanikem začali tajně v jeho dílně vyrábět vlastní rogalo. S otcem, taktéž Josefem, sdílel Josef ml. především nadšení pro technologie a odpor vůči komunismu. Motor měl jejich doma vyrobený letoun z východoněmeckého trabantu, práce na jeho výrobě mužům trvala zhruba rok. Navíc to nebyl zdaleka první dopravní prostředek, který Josef sám sestrojil. Během dospívání projevil nadšení pro motorky, které si v panelákovém domě i sám výrazněji upravoval.
Právě Josefův talent pro létání začal být tehdejším straníkům nepohodlný. Dodnes není jasné, zda si nadějného, tehdy čtyřiadvacetiletého pilota, všimli na základě udání, nebo nějakým dalším způsobem. Tak či tak Josefovi létání tehdy zatrhli s tím, že každý československý pilot musí být v KSČ. Tento fakt byl větrem do plachet pro oba manžele, kteří kvůli tomu odchod ze země vnímali jako jedinou potenciální cestu za štěstím.
Číhošťský zázrak se komunistům nehodil. StB za něj faráře Toufara trýznivě umučila
Samovolný pohyb kříže na hlavním oltáři kostela v obci Číhošť z 11. prosince roku 1949 nemá dosud přesvědčivé vysvětlení. StB kvůli číhošťskému zázraku záměrně umučila faráře Toufara, kterému se během kázání odehrál za zády.
Azyl měli v plánu najít v USA u svých přátel. Byli smluvení, že se předtím sejdou kdesi v Rakousku, kam se Josef, kterého komunisté do Jugoslávie nepustili, musel dostat se starším synem odděleně. 4. července roku 1988 Petra Hlavatá s mladším synem skutečně odjela do Jugoslávie a následovala druhá mnohem riskantnější část. Josef potřeboval vymyslet, jak se za svou drahou polovičkou a druhým synem dostane.
„Zvažoval jsem několik možností. Například dostat se přes Dunaj nebo projet hranici na speciálně zkonstruovaném vozíku pod podvozkem nákladního auta. Ale kvůli tříletému synovi jsem v zájmu minimalizace bezpečnostních rizik nakonec zvolil přelet rogalem,“ vyprávěl o svých tehdejších úvahách uprchlík.
Následně Josef se synem Davidem a Josefovými rodiči předstírali, že jedou stanovat. Mezi Malackami a Břeclaví byla rakouská státní hranice nejdostupnější, lemovala ji pouze dvouproudá silnice. Drželi se přitom hesla, že „pod svícnem bývá největší tma“ a rozhodli se zariskovat. Rogalo vezli rozložené přímo na střeše auta. Díky tomu byli pro okolí paradoxně mnohem méně podezřelí. Následně tři dny kempovali u jednoho opuštěného jezera a čekali, až se utiší vítr a zlepší počasí.
Trubky z rogala měli ukryté v lese, takže hrozilo, že je někdo najde a budou odhaleni. Nakonec během třetí noci v naprosté tichosti, co nejrychleji to šlo, sestavovali s tatínkem rogalo. Kolem třetí hodiny ráno 7. července 1988 se rogalu podařilo vzlétnout. Syn Davídek byl k otci pevně připoután v batohu, kde měli sbaleno jen pár nejnutnějších věcí, jako byly doklady, peníze a nezbytné potřeby pro syna. Díky tomu, že chlapce ujistil, že poletí za maminkou, na kterou už se moc těšil, svého prvního letu rogalem se Davídek prý vůbec nebál a vydržel celou cestu v klidu.
Reflektory, sirény a strážní věž pohraničníků
Mělo se jednat o poměrně krátký sedmikilometrový úsek, který šlo i přes omezené možnosti rogala zvládnout. Jenže se všechno pořádně zkomplikovalo v okamžiku, kdy Josef zjistil, že si spletl hraniční přechod se strážní věží. Josef totiž odbočil z plánované trasy a během přeletu zazmatkoval.
Když uviděl světlo, myslel si, že jde o vytoužený hraniční přechod a zamířil k němu. Jenže, jak záhy zjistil, nebyl to hraniční přechod. Byla to strážní věž se dvěma vojáky. „Asi 20 metrů ode mě se objevila strážní věž a na ní dva ozbrojení vojáci. Viděli mě, já viděl je. Zaměřili na nás reflektor, ozvaly se sirény, dole na zemi povyk,“ líčil po čase Josef dramatické chvíle na útěku.
Nezbylo mu, než otočit rogalo tam, kde žádná světla nebyla a udržet si nízkou výšku letu pár metrů nad stromy tak, aby ho radary neměly jak vystopovat. Když podruhé zahlédl světla, byla už to ta kýžená – jednalo se o rakouské nádraží. Ještě však neměli zcela vyhráno. Další nástrahou byly všudypřítomné telegrafní dráty. Protože byla hustá mlha, prchající muž se obával, aby na ně omylem nenarazil během přistávání, což by pro oba pasažéry mohlo být fatální.
Česko má svůj přísně utajovaný podzemní komplex. Objekt K-116 se nachází v oblíbené části Prahy
Česko si do dnešních dnů uchovává přísně utajovaný vojenský komplex objekt K – 116. Záhadný podzemní areál se nečekaně nachází v lidmi hojně vyhledávaném Prokopském údolí v Praze. K čemu přesně slouží se neví.
Po 40 minutách se však mlha rozestoupila a našli bezpečné místo pro přistání. Následně jim byl v patách československý vrtulník, před nímž se Josef se synem v náručí, který se už zatím začal ptát na maminku, museli schovat do křoví. Jediným štěstím bylo, že komunisté se přistání v Rakousku nejspíš obávali, a když viděli rogalo na zemi, pátrání po uprchlících ukončili.
Pilot rogala je dodnes přesvědčený, že kdyby je vrtulník zastihl ve vzduchu, nepřežili by: „Zabili by nás, vypadalo by to jako nehoda. Propaganda by byla spokojená. Všude by se psalo, že šílenec, který chtěl utéct na Západ, zabil sebe i své dítě,“ říká bez okolků.
Po mnoha peripetiích se Josefovi se synem podařilo stopem dostat na nejbližší policejní stanici, kde si mohli oddechnout, vyprávět svůj odvážný příběh a požádat o azyl. Také odtud mohli konečně poslat telegram Petře Hlavaté, která to s útěkem nakonec neměla o moc snazší.
Jejich delegátka cestujícím zabavila pasy, takže Petra začala předstírat, že je syn nemocný, protože k jeho vyšetření byl pas nezbytný. Jenže delegátka s nimi prý šla do nemocnice až před dveře ordinace, odkud musela maminka s ročním synem utéct oknem a následně jet stopem do Bělehradu. Tam na ni zpočátku čekala celá řada dalších problémů, včetně snahy o odebrání syna. Nakonec se matce s malým dítětem dostalo pomoci na místním uprchlickém úřadě OSN.
Shledání po dvou měsících
Rogalo po úspěšném útěku Josef zpočátku ponechal na místě. Okamžitě se o jeho odvážném činu začalo psát v rakouském tisku. Zato v Československu byl okamžitě považován za zločince a za únosce vlastního dítěte.
Manželé, kterým se podařilo úspěšně setkat až po dvou měsících od úspěšného přeletu, se nakonec rozhodli neodjíždět do USA a zůstali v Rakousku, kde požádali o politický azyl. Josef své vlastnoručně vyrobené rogalo nakonec prodal za 20 tisíc šilinků a je vystavené v muzeu v Berlíně.
Zdenka Fantlová přežila 400kilometrový pochod smrti s pomocí snubního prstýnku. Kromě něj jí nic nezbylo
Osud Zdenky Fantlové je neuvěřitelným příběhem statečné ženy z Rokycan, která s pomocí víry a prstýnku od milého dokázala přežít nejen v koncentračním táboře, ale posbírala dostatek sil i na 400 km dlouhý pochod smrti.
V létě roku 1989 za Hlavatými emigrovali prostřednictvím převaděče přes maďarsko-rakouské hranice také Josefovi rodiče. Do vlasti se Josef s rodinou nevrátili ani po revoluci. V roce 1997 získal on i manželka rakouské státní občanství. Stesk po rodné zemi vyřešili tím, že si pořídili dům v Česku kousek od rakouských hranic, kam jezdívali na víkendy. Manželství nevydrželo a po rozvodu se do něj Josef Hlavatý nastěhoval nastálo. Stále však odtamtud dojíždí do Rakouska za prací v podniku na výrobu karoserií pro lokomotivy.