Československo by bez totality dosáhlo rozkvětu. Komunisté zhatili plány na vlastní poloostrov a moře

Zní to možná neuvěřitelně, ale je to pravda pravdoucí. Poměrně nesmělé, avšak realizovatelné plány profesora Karla Žlábka měly Čechům umožnit koupání v moři na vlastním poloostrově. To by ale nesměli zasáhnout komunisté.

S myšlenkou, že Československo by mělo mít své moře, nepřišel v minulosti našeho státu pouze profesor Karel Žlábek, ale už dávno před ním i někteří velcí politici jako například prezident T. G. Masaryk. Velkolepý projekt, který zahrnoval moderní stavbu století umožňující Čechům a Slovákům přístup k vlastnímu kousku Jaderského moře, ke kterému by bylo možné dojet tunelem za pouhé 2,5 hodiny, ovšem ztroskotal. A to ještě předtím, než pokusy o jeho realizaci mohly vůbec začít.

Masarykova vize dostupného moře

V novodobé historii Česka zní vize projektu zahrnující vlastní poloostrov a moře jen jako apríl. Ovšem jde o reálný sen významného politika a našeho prvního československého prezidenta T. G. Masaryka.

Když v roce 1915 prezentoval ve svém memorandu s názvem Independent Bohemia (v překladu Samostatné Čechy) britskému ministrovi zahraničí Edwardovi Greyovi vlastní představy o budoucnosti samostatného státu, odhalil i své neskromné plány na dostupné dopravní vlakové spojení propojující Československo přes Rakousko a Maďarsko s Jaderským mořem. Toužil tímto způsobem propojit a okořenit krásy přírody našeho vnitrozemského státu s těmi jihoslovanskými zahrnující okouzlující přímořská letoviska. Navrhoval dokonce i personální unii Čech a Srbochorvatska.

Mylně přitom informoval britské ministerstvo zahraničí, že s jeho programem souhlasí skoro všechny tehdejší politické strany kromě klerikálů. Nakonec od myšlenky s dopravním koridorem vedoucím k Jadranu a vlastnímu československému poloostrovu Masaryk upustil. To neplatilo pro některé jeho politické kolegy.

Po 1. sv. válce se českoslovenští politici snažili prosadit touhu po vlastním kousku moře a přilehlém kusu pevniny zuby nehty. To se u některých britských politiků včetně tehdejšího premiéra nesetkalo s žádným pochopením a československé touhy odsoudili. „Taková myšlenka je naprosto nestoudná a neobhajitelná,“ okomentoval nesmělé plány tehdy britský premiér LIoyd George.

Realita byla téměř na dosah

Jakkoliv se zdály úspěch a provedení projektu nepravděpodobné, našli se další, kteří v Masarykově představě pokračovali a dokázali ji převést do reálných obrysů. V roce 1944 se úkolu zhostil profesor Karel Žlábek s myšlenkou na stavbu tunelu na železnici, který by končil až na území tehdejší Jugoslávie. Jeho návrh měl sice především obchodní účely, ale nevynechával ani možnosti rekreace a turismu.

Oficiální projekt tunelu s názvem Adria byl představený v roce 1975. Podle projektu by tento tunel vedl ze železniční stanice v Českých Budějovicích a pokračoval by až na jihoslovanský uměle vytvořený poloostrov náležící k Československu.

Po trati měly jezdit rychlovlaky schopné ujet celou trasu za dvě a půl hodiny, což bylo samo o sobě odvážné. Plán byl na svou dobu velmi moderní a inovativní a měl velký potenciál. V případě svého uskutečnění by se velmi pravděpodobně jednalo o „finalistu“ v kategorii stavba století.

Celá železniční trať měla mít 410 kilometrů a vedla by přes Rakousko. Z délky trati by tunely tvořily až 350 kilometrů. Počítalo se s tím, že povedou pod Alpami, Rakouskem a skončí přímo ve stanici zvané Adriaport ležící u Jadranského moře.

Všichni byli po předložení projektu československým totalitním úřadům optimističtí. Nejen samotní projektanti ze střediska podzemních staveb Pragoprojekt, ale i média a novináři přisuzovali troufalým vizím šance na úspěch a mnohostranné využití. Všechny tyto faktory dopřávaly tunelu Adria v 60. letech hodně pozornosti. „Za pár let se jím bude přepravovat zboží i lidé. Rychlovlak cestu zvládne za dvě hodiny. Budeme nejrychlejším špeditérem v Evropě. Češi budou jezdit k moři na víkend,“ zaznívalo tehdy hrdě v článcích novinových deníků.

A nadšení z celého nápadu byli údajně i českoslovenští občané. Nenašlo se kupodivu ani moc pochybovačů a škarohlídů. Všichni se těšili, že Češi a Slováci budou mít přístup k tomu, co jim do té doby tolik scházelo. Trať by sloužila nejen mezinárodnímu obchodu, ale i soukromým cestám turistů. V plánu bylo, že se denně vypraví směrem na jih cca 220 nákladních vlaků se 14 vagony, které pojedou rychlostí až 120 km/hod.

Pomohlo by to prestiži tehdejšího totalitního státu, který by najednou začal fungovat jako významný dopravní uzel v mezinárodní evropské přepravě zboží určeného především západnímu Německu. A navíc by se produkty podle obchodní strategie dostaly ještě dál. V československém přístavu Adriaport bylo v plánu je překládat na zaoceánské lodě, což by státu přineslo velký obchodní rozmach.

Běžní cestující také neměli přijít zkrátka, protože autoři projektu mysleli i na ně a dostatečnou kapacitu osobních souprav. Denně mělo k budoucímu jihoslovanskému kousku Československa odjet kolem 36 vlaků rychlostí až 160 km/hod.

Vymyšleno do puntíku

V důmyslném plánu v 70. letech pokračoval kolega Karla Žlábka inženýr Tvrzník se svým týmem spolupracovníků, který po něm převzal vedení projektu. Domyšleno bylo i situování a vybavení rekreační pláže na budoucím poloostrově u přístavu pod vládou Československa. Pláž měla mít dostatek míst pro pohodlné relaxování včetně mnoha lehátek a slunečníků.

Jako materiál pro vybudování kousku pevniny vybíhajícího do moře plánovali projektanti využít zbytky rubaniny použité při stavbě samotného tunelu. Podle výpočtů jí mělo zbýt přibližně 60 milionů krychlových metrů. To ukazuje, že mysleli i na využitelnost a „bezezbytkovost“ rozsáhlé stavby.

Plán ztroskotal na politickém režimu

K realizaci velkolepé železniční trati a dosažení nového území u moře mělo dojít v roce 1991, přičemž se počítalo, že celá stavba století zabere 30 let a vyjde na zhruba 3 biliony korun, což byla na tehdejší poměry obrovská suma peněz. Železnice a československý poloostrov ovšem byly trnem v oku tehdejším politikům a komunistickému režimu, který se rozhodl celý nápad zastavit. Jako oficiální důvody uvedli nedostatek finančních prostředků.

Víc než nákladů nebo značné náročnosti celého projektu se však podle pamětníků obávali toho, že by občané Československa dostali možnost hromadného úniku do zahraničí. A navíc byly vztahy Československa s Jugoslávií tou dobou poměrně napjaté, takže komunisté nestáli o tak významné mezistátní spojení. Technologicky velmi náročný projekt kvůli tomu nakonec skončil dříve, než stihl vůbec začít. Zůstaly z něj pouze podrobně propracované náčrty a plány.