Zdenka Fantlová přežila 400kilometrový pochod smrti s pomocí snubního prstýnku. Kromě něj jí nic nezbylo

Osud Zdenky Fantlové je neuvěřitelným příběhem statečné ženy z Rokycan, která s pomocí víry a prstýnku od milého dokázala přežít nejen v koncentračním táboře, ale posbírala dostatek sil i na 400 km dlouhý pochod smrti.

Kromě prstýnku s příslibem od přítele Zdence Fantlové, která se i přes všechny těžkosti dožila úctyhodného věku 100 let, pomohla také angličtina. Tu přitom vystudovala zcela náhodou jen díky nespravedlivému vyloučení z gymnázia v rámci protižidovských nařízení nacistů.

S přítelem skončili v koncentráku

Pamětnice druhé světové války Zdenka Fantlová se narodila 28. března 1922 v Blatné, ale s rodinou se brzy přestěhovali do Rokycan. Rodinu židovského původu čekal stejně jako ostatní Židy krutý osud. Všichni byli odvezeni do koncentračního tábora v Terezíně. Zdenka měla v tu dobu už svou velkou lásku, mladíka Arna, se kterým plánovali budoucnost. Protože byl stejné národnosti, skončil i on v Terezíně.

Láska k Arnovi jí dodávala sílu

Rčení, které tvrdí, že „láska i hory přenáší“ ukázalo v případě příběhu Zdenky Fantlové a jejích citů k přítelovi Arnovi svou pravdivost. V roce 1942 byla rokycanská obyvatelka přivezena s transportem do koncentračního tábora Terezín.

Jako pamětnice později vzpomínala, že i když se v zajetí společně s dalšími vězni dozvěděli o atentátu na Heydricha, nevěnovali mu s ostatními výraznou pozornost, protože věděli, že je ani tento hrdinský čin českých parašutistů nedostane na svobodu. Naopak jim kvůli tomu hrozilo od pomstychtivých nacistů větší nebezpečí. Jediné, po čem toužili, byla svoboda, která se zdála být nedosažitelná. A mělo být hůř. Nacisté vypravili po útoku na říšského kancléře trestní transporty, mezi odváženými vězni byl i Zdeňčin milý Arno.

On sám a všichni, kteří byli nuceni se v dobytčácích vydat na cestu neznámo kam, tušili, že to s nimi nemůže dopadnout dobře, že jdou na smrt. Arno, který Zdeňčiny vřelé city opětoval stejně silně, se s notnou dávkou odvahy dokázal ještě před odjezdem dostat do ženské části tábora, striktně oddělené od mužské části, což vzhledem ke všudypřítomným dozorcům vyžadovalo šikovnost a nenápadnost. Zdence vyrobil plechový prstýnek a předal jí ho se slovy, že ji prstýnek bude chránit.

Zároveň si dvojice dala slib, že pokud se oběma podaří pobyt v koncentračním táboře přežít, najdou se a budou zase spolu. Mladá dívka se s nadějí, že jednoho dne se opět setkají, rozhodla, že udělá všechno proto, aby prstýnek, a tím také sebe a své city k Arnovi uchránila. Byla odhodlána udělat cokoliv, aby mohla být opět se svým drahým.

Prsten schovala pod jazyk

Za čas čekal Zdenku, která stále myslela na Arna, převoz do Osvětimi. Věděla, že si s sebou do vyhlazovacího tábora nesmí nic vzít, přesto se pro lásku rozhodla riskovat. Prstýnek začala schovávat pod jazykem a nosila ho všude s sebou. Vnímala ho jako svůj talisman. A vypadá to, že to byl opravdu ochranný prstýnek.

Svou moc prokázal, zejména když Zdenka Fantlová přežila i 400 kilometrů dlouhý pochod smrti do Bergen-Belsenu. Tam už jí a ostatním přeživším pomohli britští vojáci, kteří vystrašenou dívku nalezli mezi zesnulými spoluvězni.

Když voják pomohl mladé Zdeňce z lágru ven, měla u sebe stále svůj kouzelný prstýnek. Neměla ovšem už u sebe nic jiného, prsten tak byl nejen její poslední nadějí a talismanem, ale také jediným majetkem.

Na svobodě se pozdější čestná občanka Rokycan nakazila tyfem. Aby se uzdravila, musela komunikovat s britskými vojáky a ošetřovateli, což v té době nebylo pro občany Československa, kteří se ve škole učili převážně jenom povinnou němčinu, nic snadného. Nemocná žena opět poznala štěstí v neštěstí, protože měla díky studiu v pražském Anglickém institutu výbornou znalost angličtiny, což jí během léčby pomohlo se lépe dorozumět s ošetřujícími zdravotníky. Na Anglický institut se přitom rozhodla přihlásit až poté, co ji jakožto Židovku v rámci protižidovských zákonů nespravedlivě vyloučili z rokycanského gymnázia. Zdenka se z choroby s pomocí Britů zcela zotavila.

Po válce osaměla

Příběh Zdenčina vztahu bohužel tak šťastný nebyl. Přítel Arno a celá Zdenčina rodina transport smrti nepřežili. Mladá žena z Rokycan se rozhodla, že ve své domovině po válce nezůstane a odstěhovala se nejprve do Švédska a později do Austrálie, kde potkala svou další lásku a vdala se. V manželství se dvojici narodila dcera. Po manželově úmrtí se Zdenka přestěhovala do Londýna, kde už zůstala.

Po roce 1989 se do Česka a oblíbených Rokycan pamětnice alespoň pravidelně vracela, aby během besed ve školách vyprávěla mladým lidem o hrůzách, které se během druhé světové války odehrávaly a jichž byla i ona sama svědkem. Své paměti sepsala do své autobiografické knihy s názvem Klid je síla, řek´ tatínek.

Od roku 2002 se Zdenka Fantlová stala čestnou občankou Rokycan. Zemřela v Londýně 14. listopadu v roce 2022 ve věku 100 let. Na její počest byly v Rokycanech odhaleny tři pamětní kameny zmizelých - dlažební kostky s mosazným povrchem v chodníku před domem v Jiráskově ulici č. p. 1, kde Zdenka s rodiči vyrůstala. Kameny jsou zároveň připomínkou všech obětí holocaustu.