Čtyřletý Joseph Schleifstein přežil koncentrák díky otcovu nápadu. Když ho dozorci objevili, stal se zázrak
Z příběhu Josepha Schleifsteina, který jako čtyřletý přežil holocaust v koncentráku Buchenwald díky nesmírné odvaze svého otce a několika neuvěřitelným náhodám, dodnes mrazí. Do koncentračního tábora se dostal ukrytý v pytli, když mu byly teprve tři roky.
Joseph Schleifstein se narodil sedláři a kožedělnému řemeslníkovi Izraelu Schleifsteinovi a jeho manželce Esther Schleifsteinové 7. března roku 1941 v polské Sandoměři. Se zesilující německou okupací a nacistickou perzekucí souviselo i utrpení Josephových rodičů, kteří postupně prošli ghettem v Čenstochově a několika pracovními tábory. Jeho rodiče věděli, že by příslušníci SS maličkého Josepha považovali za neužitečného, protože nemohl pracovat, a budou se ho chtít zbavit.
Už tehdy proto v zoufalství syna schovávali po temných sklepech a zákoutích. Jak pamětník 2. světové války později vyprávěl, tyto zážitky na něm zanechaly kruté následky. Místa, která tehdy byla jedinou možností, jak mohl maličký hoch zůstat skrytý před dozorci, v něm ještě roky poté vyvolávala strach ze tmy a smrti. Potýkal se také se strašlivými nočními můrami.
Zdenka Fantlová přežila 400kilometrový pochod smrti s pomocí snubního prstýnku. Kromě něj jí nic nezbylo
Osud Zdenky Fantlové je neuvěřitelným příběhem statečné ženy z Rokycan, která s pomocí víry a prstýnku od milého dokázala přežít nejen v koncentračním táboře, ale posbírala dostatek sil i na 400 km dlouhý pochod smrti.
Do koncentráku ho otec propašoval v pytli
Když byli v lednu roku 1945 oba Josephovi rodiče deportováni do Německa, nacisté během selekce rozdělovali vězně na dvě skupiny. Na jednu stranu posílali jedince, které chtěli využít na práci. Mezi nimi byli i oba Josephovi rodiče.
Matku Esther nakonec poslali do Bergen-Belsenu, zatímco Josephův otec byl poslán do Buchenwaldu. Do druhé skupiny, kde byli většinou starší lidé a malé děti, dozorci posílali všechny, které považovali za neschopné práce. A právě do této skupiny by patřil i jejich tříletý syn, Joseph.
Naštěstí otec Izrael, který se živil jako kožedělný řemeslník, prokázal nesmírnou odvahu a nápaditost. Využil chaosu při nuceném seřazování, popadl svůj velký pytel s nářadím a oblečením, do nějž následně Josepha schoval. Nařídil mu, že musí být naprosto potichu a chlapec ho jako zázrakem poslechl. Ačkoliv ještě naplno nerozuměl tomu, co se kolem něj dělo, díky silné důvěře ve svého otce ani nedutal. A to mu také zachránilo život, protože úkryt zafungoval. Po rozdělení rodiny se v pořádku dostal s otcem až do tábora Buchenwald.
„Všichni vězni přítomni.“
Ani po příchodu do koncentráku však neměli tříletý Joseph s otcem vyhráno. Tatínek, který byl zručným řemeslníkem, na svou stranu získal spoluvězně, kteří mu ve stísněných prostorách s ukrýváním dítěte pomáhali. Dva z nich prý byli Němci, kteří patřili mezi odpůrce fašismu.
Všem bylo jasné, že hrozba odhalení neustále visí ve vzduchu, protože omezené prostory a časté průběžné kontroly dozorců neumožňovaly chlapce dlouho úspěšně ukrývat. Nakonec k objevu dítěte mezi dospělými vězni opravdu došlo. Stal se ale další zázrak. Chlapec, kterého dozorci nečekaně objevili, jim byl natolik sympatický, že ho začali považovat za nedílnou součást tábora. Udělili mu funkci „táborového maskota“.
Napomohlo tomu také, že si nacisté cenili zručnosti a zkušeností Josephova otce. Ten byl coby vysoce ceněný řemeslník v táboře téměř nepostradatelný. Nacistům totiž vyráběl sedla a postroje. Josephovi proto nechali speciálně ušít malý pruhovaný vězeňský oděv s číslem. Poté se například pravidelně účastnil s ostatními ranních nástupů, kde nahlas ohlašoval: „Všichni vězni přítomni.“
Podzemní město v Polsku nacisté stavěli už před válkou. Dnes má 32 km dlouhý kryt nové obyvatele
V současnosti je do jednoho z nejpropracovanějších podzemních komplexů se sítí tunelů, jaký kdy nacisté začali budovat, podzemního města Ostwall v západním Polsku, přístup povolen. Jeden z hrůzných pozůstatků nacistů má po temné historii nyní už jen početné zvířecí obyvatele.
Nebezpečí přetrvávalo
I přesto, že si dozorci v Buchenwaldu Josepha oblíbili a jeho přítomnost se rozhodli tolerovat, nepřestal být tříletý chlapec, který v koncentráku oslavil čtvrté narozeniny, v ohrožení. Nebezpečí mu hrozilo zejména při oficiálních inspekcích zvenčí.
Při kontrolách se musel dobře ukrývat. Jednou mu to ale nevyšlo a po odhalení byl postaven mezi vězně odeslané na popravu. Jeho pohotový otec se v zoufalství rozhodl znovu využít svých kontaktů mezi nacisty a orodovat za život syna. A ono mu to opravdu zázračně vyšlo. Joseph byl ušetřen. Kromě toho během věznění v Buchenwaldu onemocněl, takže nějaký čas strávil chlapec v táborové nemocnici.
V osvobození nikdo ani nedoufal
V přežití malého chlapce v nelítostných podmínkách holocaustu tehdy možná nikdo ani nedoufal. Naděje přesto existovala, a nakonec zvítězila. Když v dubnu roku 1945 tábor za ostnatým drátem osvobodila americká armáda, jeden z nejmladších známých vězňů z hlavního buchenwaldského tábora stále žil.
Mezi téměř tisícem nezletilých, kteří pobyt v Buchenwaldu přežili, byli převážně teenageři. Josephovi a dalším malým dětem, které po osvobození americkými vojáky neměly dostatek civilního oblečení, zařídila Správa OSN pro pomoc a obnovu, aby pro ně bylo ušito dočasné ošacení z uniforem německých vojáků.
Joseph v dokumentu humanitární židovské organizace JDC (American Jewish Joint Distribution Committee) z roku 1947 později vzpomínal na „prožívanou radost z toho, že už se nemusí nadále skrývat, že dostává mnohem větší množství jídla a pití a také z toho, že se mimo to mnohokrát svezl na amerických tancích a džípech po boku amerických vojáků.“
O prožitém traumatu dlouho nemluvil
Bezprostředně po osvobození se Joseph s otcem potřebovali vyléčit ze všech prožitých hrůz. To jim umožnila organizace American Jewish Joint Distribution Committee, která jim domluvila lékařskou péči ve Švýcarsku. Tam otec a syn strávili několik měsíců. Teprve o pár měsíců později, v roce 1946, se mohl Joseph s otcem vrátit do Německa, aby konečně hledali chlapcovu matku.
Maminka Esther naštěstí také přežila věznění v Bergen-Belsenu. Rodina se díky tomu mohla radostně shledat ve městě Dachau, kde ji našli. Když byla rodina opět pohromadě, žila ještě nějakou dobu v Německu. Následně s pomocí JDC, největší humanitární židovské organizace na světě, emigrovali Schleifsteinovi do Spojených států, kde mohli začít nový život bez neustálých připomínek válečných traumat.
Ještě předtím se sedmiletý Joseph v roce 1947 účastnil jako svědek Buchenwaldského procesu, který byl jedním z Dachauských procesů. Během amerického vojenského soudu napomohl usvědčit bývalé dozorce a úředníky z tábora. Před soudem stanuli i 4 vězni obviněni z válečných zločinů proti jiným spoluvězňům.
Celkem 22 z 31 obžalovaných bylo odsouzeno k trestu smrti, zbývajících 9 dostalo tresty odnětí svobody. Kromě toho poté Joseph v Dachau poskytl rozhovor novináři a nechal se při něm vyfotit ve vězeňském ošacení z koncentráku v Buchenwaldu.
Joseph o strastiplném příběhu z raného dětství téměř nemluvil. Mlčet prý vydržel několik desítek let. Údajně se s ním dlouho nesvěřil ani vlastním dětem. Vše si nechával pro sebe až do chvíle, než zhlédl film Život je krásný z dílny režiséra Roberta Benigniho.
Obec Loučka měla dvakrát skončit jako Lidice. Před vypálením nacisty ji spasila slivovice
Trpký osud Lidic a Ležáků se měl týkat i Loučky u Vizovic, menší vsi na Zlínsku. Šikovné vyjednávání starosty a místního řídícího učitele ale plánovaný pomstychtivý akt dokázalo zvrátit. Napomohla k tomu podle všeho notná dávka slivovice.
Právě zmíněný filmový srdceryvný příběh o nezměrné lásce otce k synovi, který dělá všechno proto, aby nevnímal hrůzy koncentračního tábora, Josephovi připomněl jeho vlastního tatínka a přiměl ho k tomu, aby se svěřil se svými traumatickými prožitky z pobytu za ostnatým drátem veřejnosti. Ve snímku tatínek synovi pro jeho ochranu tvrdí, že pobyt v táboře je jenom složitá hra.
Filmový tvůrce při psaní válečného příběhu z prostředí holocaustu volně čerpal z více zdrojů. Jedním z nich byl i osobní příběh jeho otce Luigiho Benigniho. Ten byl během války internován v německém pracovním táboře. Po návratu domů svým dětem vyprávěl prožitky odlehčeným způsobem.
I přes nápadnou podobnost se od skutečného příběhu v mnoha důležitých detailech liší. Největším podstatným rozdílem je ten, že zatímco filmový hrdina, otec chlapce, na konci umírá, Josephův tatínek Izrael koncentrační tábor přežil.
Po uvedení filmu v roce 1997 se v archivních materiálech JDC podařilo znovu objevit Josephův pozoruhodný příběh. Následné pátrání vedlo až k jeho vypátrání v New Yorku. Pátrající historici zjistili, že se s rodinou usadil v Brooklynu, kde se Josephovi pět let po válce, v roce 1950, narodil ještě mladší bratr Benjamin. Tatínek Izrael zemřel pouhých jedenáct let po konci 2. světové války v roce 1956, maminka Esther v roce 1997.
Právě prožitky Josepha a jeho milujícího statečného tatínka Izraele jsou jedním z příběhů, které bychom si měli neustále připomínat. Symbolizují totiž vše, co patří k ušlechtilosti lidské povahy – lásku, sílu, statečnost a obětavost. Zároveň však připomínají zvěrstva, která se za 2. světové války odehrávaly a na něž by naše společnost neměla nikdy zapomínat.