Utajované město: Poblíž Prahy žily desetitisíce Sovětů. Měli vlastní letiště i luxusní zboží

Pouhých 40 km od Prahy leží Milovice, jejichž část sloužila jako hlavní sovětská základna v Československu. Vojenský komplex, z něhož dnes zbylo už jen pár zchátralých domů, kdysi disponoval přímým leteckým spojením do Moskvy, stovkami vozidel i nedostatkovým zbožím.
Za necelou hodinu jízdy z Prahy v okrese Nymburk ve Středočeském kraji se můžete dostat do bývalého sovětského města duchů. Pro jeho pověst opuštěné vybydlené lokality s nebezpečným výskytem škodlivých látek se mu někdy vzácně přezdívá také český Černobyl.

Podzemní město v Polsku nacisté stavěli už před válkou. Dnes má 32 km dlouhý kryt nové obyvatele
V současnosti je do jednoho z nejpropracovanějších podzemních komplexů se sítí tunelů, jaký kdy nacisté začali budovat, podzemního města Ostwall v západním Polsku, přístup povolen. Jeden z hrůzných pozůstatků nacistů má po temné historii nyní už jen početné zvířecí obyvatele.
Zpočátku nenápadný vojenský prostor přiléhající k obci Milovice se stal v roce 1968, po invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa, hlavním sídlem velitelství Střední skupiny sovětských vojsk. Armádní a civilní zázemí vybudované v areálu Mladá se okupantům zalíbilo díky výhodné lokalitě, na tehdejší poměry modernímu vybavení elitní 13. tankové divize Československé lidové armády a dostatku prostoru pro veškerou vlastní infrastrukturu. Spekulovalo se dokonce o umístění atomových zbraní.
Čeští vojáci museli místo opustit
Zpočátku šlo o nenápadný, zařízený vojenský komplex československých vojáků. Poté, co do něj v roce 1968 přijely ruské tanky, ho Sověti proměnili ve svůj ústřední štáb. Pro nepovolané byl vstup do oblasti, kterou sovětští vojáci obehnali plotem, přísně zakázán. Postupně se v kompletně soběstačném území vyskytovaly desítky tisíc vojáků a jejich příbuzných, kteří zde našli kompletní zázemí.
Rozlehlý lesní areál ukrýval i záhadné kryty z železobetonu. Do maskovaných objektů měli zakázaný vstup i někteří řadoví vojáci. Právě kvůli přítomnosti speciálních bunkrů s metr širokými zdmi někteří spekulovali, že v areálu sovětská armáda skladuje i atomové zbraně, což ale oficiálně nebylo nikdy potvrzeno, takže zůstalo u pouhých domněnek.
Některé oblasti sice měly zavedená přísná bezpečnostní opatření a byl do nich vyhrazený přístup pouze pro velitele a nejvyšší důstojníky. Oficiální dokumenty skladování jaderných zbraní ovšem nezmiňují. Současní historikové se vesměs přiklánějí k názoru, že přímo v tomto areálu se žádné jaderné zbraně neskladovaly.
V prostranství se nacházely i několik kilometrů dlouhé podzemní chodby, sklady a technické zázemí pro velké množství munice. Armáda okupantů brzy ovládala celý prostor poblíž menší obce Milovice, k níž vedla cesta bedlivě střežená sovětskými armádními příslušníky.

Město v poušti se skoro celé ukrylo před horkem do podzemí. Lidé žijí hlouběji pod povrchem bez obtížného hmyzu i potřeby klimatizace
Město Coober Pedy v Jižní Austrálii je unikátní svým umístěním v poušti a také tím, že se v něm lidé před velkým žárem pouštního podnebí ukryli do podzemí. Mají tam domy, bary, obchody, podniky a kostely. S budováním místa skrytého před sluncem začali horníci.
Izolovaný „stát ve státě“
Cenzura a luxus v jednom. Tak nějak by se dalo popsat fungování řadových vojáků po boku zámožných důstojníků a jejich příbuzných. Aby byli Sověti zcela soběstační, v jejich městě za plotem, které se pro svou příznačnou svrchovanost dalo označit za „stát ve státě“, nesmělo chybět nic ze základní infrastruktury ani vymožeností pro obyvatele z vyšších vrstev. Nacházely se tam proto školky, školy, nemocnice, obchody, restaurace, a dokonce i kino nebo bazén a další objekty s možnostmi pro kulturní vyžití.
Obec disponovala vlastní vozovou základnou pro stovky tanků a obrněných vozů. Pomyslnou třešničkou na dortu pak bylo vlastní letiště Boží Dar s přímým leteckým spojením do Moskvy. Z toho mohly bez problémů startovat jak velká dopravní letadla, tak vojenské stíhačky. Díky dopravnímu spojení s Moskvou si mohli vojáci udržovat od českých obyvatel, a především od těch z nedalekých Milovic dostatečný odstup. Také jim to bylo nařizováno.
Lidé žijící v sovětském městě se museli podrobit kompletní přísné cenzuře a izolaci od okolního světa. Kontrolovali jim dopisy a ven směla jen tamní smetánka, která pro výjimečné odchody z oploceného území potřebovala speciální povolení.
Nejhůř na tom byli běžní řadoví vojáci, kteří pokud jim to výslovně nenařizoval rozkaz, ze svých určených pozic v kasárnách nikam nesměli. Kromě toho si kvůli chudým poměrům a nízkému platu nemohli užívat ani atrakcí zařízených především pro zábavu velitelských důstojníků a jejich rodin.
Zajímavým zpestřením pro zámožnější obyvatele byly obchody s rozličným nedostatkovým zbožím, přístupné pouze privilegovaným jedincům z odříznutého komplexu. Časem se z nich stal svatý grál i pro české veksláky. S nedostupnými artikly začali kšeftovat. Docházelo i k oboustranně lákavému obchodu. Zatímco Češi nosili východním vojákům do uzavřené oblasti alkohol a různé věci, kterých se jim nedostávalo, sovětští vojáci jim na oplátku poskytovali palivo, rozličné náhradní díly, vojenské předměty a trvanlivé potraviny.

Česko má svůj přísně utajovaný podzemní komplex. Objekt K-116 se nachází v oblíbené části Prahy
Česko si do dnešních dnů uchovává přísně utajovaný vojenský komplex objekt K – 116. Záhadný podzemní areál se nečekaně nachází v lidmi hojně vyhledávaném Prokopském údolí v Praze. K čemu přesně slouží se neví.
Od města duchů po kompletní proměnu
Samostatné sovětské území vydrželo osídlené od roku 1968 až do roku 1990, kdy začalo docházet k postupnému odsunu jeho obyvatel. Vzhledem k tomu, co všechno se ve městě nacházelo, šlo o rozsáhlý logistický počin. Z místa odjížděly kolony plně naložených nákladních aut, které musely pojmout tanky, zbraně, munici a další skladové zásoby.
Sověti odtud postupně odvezli stovky vozidel – přepravovali zpět na východ tanky, letadla a veškeré vojenské vybavení. V neposlední řadě se z lokality postupně vystěhovávaly desítky tisíc obyvatel z Východu.
Teprve v červnu roku 1991, poté, co odtamtud jako poslední odjel sovětský voják, generál Eduard Vorobjov, se z města stalo prázdné opuštěné město duchů. Vzhledem k tomu, že místo zůstalo kompletně vyrabované, nebyl na něj vůbec hezký pohled.
Všechny budovy byly v dezolátním stavu, měly vytlučená okna a všude byla obrovská spoušť. Sověti si vzali s sebou všechno, co ještě mohlo mít jakoukoliv cenu. Odmontovávali vodovodní baterie a radiátory, brali s sebou kabely, které vytrhali ze zdi. Rozebírali celé elektroinstalace. Neštítili se vzít si s sebou celá okna, dveře, podlahové krytiny nebo záchody.

Záhadné jezero Fundudzi má kolem stovky přítoků, ale žádný odtok. Přesto nepřetéká, podle mýtů z něj nejde nabrat vodu
Záhadné jezero Fundudzi v Jihoafrické republice fascinuje vědce zvláštními vlastnostmi vodní hladiny. Nejen mezi místními o něm koluje řada příběhů. Voda v něm prý přesto, že nemá žádný odtok, nikdy nepřetéká. Údajně navíc nejde nabrat do nádob.
V ničení a rozkrádání pokračovali také čeští vandalové, kteří brali zbytky kovů a různých materiálů. Mnohem horším důsledkem však byla ekologická pohroma, kterou tam obyvatelé zanechali. Do půdy se vpíjely zbytky leteckého paliva a ropy. V prostředí zůstaly těžké kovy a nebezpečný azbest. Výsledkem bylo zpustošené a vybydlené území, které svému osudu čelilo až do počátku nákladné revitalizace v roce 1996.
Odklízení škodlivých pozůstatků včetně zbylé nevybuchlé munice trvalo řadu let. Prázdné domy, které si prozatím stihli oblíbit filmaři a organizátoři hlučných technoparty, šly postupně k zemi nebo byly přestavovány. V současnosti už z původního sovětského města zbylo jen málo. Místo něj začala po roce 2000 postupně vznikat nová městská část s moderní infrastrukturou.